Moderní pěší turistická trasa

Organizovaná turistika vznikla v 60. letech 19. století. Tehdy založené turistické kluby ihned začaly trasovat a značit první pěší turistické trasy. Začal také vývoj systému značení těchto tras v jednotlivých oblastech. Až do konce 19. stol. se organizovanou turistikou rozuměla jen turistika pěší. Na přelomu století se začala používat jízdní kola, na těch se však tehdy dalo jezdit jen na alespoň trochu upravených silnicích. Automobilový provoz na nich tehdy prakticky neexistoval. Rozvoj pěších tras pokračoval jak co do množství a délky těchto tras, tak i co do kvality značení. O cykloturistice se u nás začalo hovořit až v období první republiky, kdy také vznikaly v KČT (tehdy v KČST) první cykloturistické oddíly. Přesto až do poloviny 20. století cykloturistika ani cyklistka nikterak nerušily provoz na pěších trasách. Od poloviny 20. století se však situace změnila z jiného hlediska. Po silnicích jezdilo stále více a více automobilů, ale hlavně užitková vozidla (nákladní auta a traktory), začala stále více jezdit do lesů a na pole, což vedlo u nás i v zahraničí k asfaltování polních a lesních cest. U nás se k tomu přidala ještě další komplikace: kolektivizace zemědělství vedla ke zrušení spousty mezí a polních cest, po kterých dříve vedly naše pěší trasy. A tak se stalo, že při dalším nárůstu pěších cest a od 80. let i cyklotras se turistický provoz koncentroval stále častěji na asfaltové cesty. V 90. letech pak začal prudký rozvoj cykloturistiky a začaly problémy se střety mezi pěšími turisty a cykloturisty. Přesněji však třeba říci, že velká část těchto cykloturistů jsou vlastně cyklisté, neboť při jejich akcích vysoko převažuje denní výkon nad stupněm poznání krajiny.

Tento vývoj, který se zhruba ve stejné míře projevil v celé střední Evropě přivedl na přelomu století Rainera Brämera, profesora university Marburgu, k myšlence, vytvořit pravidla pro navrhování moderních pěších tras tak, aby cety byly velmi zajímavé svým obsahem, zásadně se vyhnuly nejen silnicím s provozem motorových vozidel, ale i cestám, kde jezdí cykloturisté (cyklisté). Zároveň chtěl, aby pěší turista chodil alespoň z 75 % po zcela přírodním povrchu. Nejlépe měkkém ( tráva, jehličí, uměle nezpevněná hlína) a když tvrdém, tak po skále či přírodních kamenech. Kromě toho chtěl, aby trasa poskytovala zajímavá místa jak pro staré i mladé turisty, pro rodiny s dětmi, aby nástupy na tuto trasu byly přístupné veřejnou dopravou a byla u nich parkoviště pro turisty, kteří přijedou vlastním autem, aby trasa byla dokonale značená, aby existoval přehledný průvodce po této trase atp. První trasou, která byla vybudována podle jeho konceptu byla 42 km dlouhá pěší trasa nazvaná „Rothaarsteig“ v pohoří Rothaar (SZ Německo), otevřená v roce 2001. V zápětí se ukázalo, že na této trase výrazně vzrostla frekvence průchozích turistů.

Výsledek jeho činnosti pak částečně převzala Asociace Německých turistických klubů (Deutscher Wanderverband), která poněkud upravila a zpřesnila jím navrhované parametry a vytvořila vlastní německou turistickou normu pro tzv. certifikované pěší turistické trasy. Ty se začaly v Německu postupně budovat od roku 2004, dnes jich je již více než 100 ( v délkách od 50 do 200 km). Díky těmto trasám došlo v Německu k velké renesanci pěší turistiky. Evropská asociace turistický klubů (ERA, EWV, FERP), která sdružuje 56 turistických klubů z 32 evropských zemí s jejímž členem je od roku 1991 také Klub českých turistů se začala zabývat evropskou normou pro tyto moderní trasy v roce 2009 a v roce 2011 schválila tuto evropskou normu. Kromě Německa mají dnes certifikované trasy i v Rakousku (4) ve Francii (2), staví se jedna v Dánsku a o stavbě podobných tras uvažují i v Polsku. Je to dnes již tedy středoevropský fenomén, a proto nechce ani Klub českých turistů zůstat pozadu. To nás vedlo k tomu, abychom celou trasu „Stezka podél Lužnice“ vyprojektovali tak, aby mohla být později s nevelkými úpravami také certifikována. Ve 47 km dlouhém úseku z Tábora k ústí do Vltavy jsme pak zkusili dosáhnout stoprocentnímu naplnění uvedené evropské normy. Samozřejmě taková trasa vyžaduje dobrou obuv a dlouhé kalhoty.

Budeme velmi rádi, když kterýkoliv úsek trasy vyzkoušíte a napíšete nám své dojmy z trasy a připomínky k jejímu zlepšení. Pro autory trasy a Klub českých turistů starost o trasu nikdy nekončí, neboť každá stavba v přírodě je náchylná k poškození při jakýchkoliv výkyvech přírodních podmínek. Kromě toho musíme dbát o to, aby přírodní a pro pěší turisty klidné vlídné podmínky nebyly narušeny nějakou moderní stavbou či komunikací. Proto jsme také dohodli s Nadací jihočeských cyklotras, že cyklotrasa podél Lužnice povede nikoliv dole v údolí, ale nahoře, nad hranou údolí a bude mít odbočky do zajímavých míst v údolí dole.